„Děti se nemusí smát. Stačí když cítí, že je něco jinak“ říká o práci zdravotního klauna Jana Machalíková alias vrchní sestra Sladěna

Jmenujete se sestra Sladěna…

VRCHNÍ sestra Sladěna!

Omlouvám se. Jmenujete se vrchní sestra Sladěna. Které barvy máte nejraději sladěné kolem sebe a na sobě?

Dávám přednost červené, protože je velmi elegantní. Zlatá se krásně leskne a bílá je známkou čistoty. Ale červená je pěkně nenápadná jako já. A hlavně! Všimli jste si někdy, kolik je v nemocnici hasících přístrojů. Hodně. A já se u každého nenápadně zastavím a ladím. S červenou barvou můžete ladit v jakékoliv budově, protože v každé se nachází hasící přístroj. Je to geniální tah. Jsem geniální.

Jak chcete zapůsobit na děti?

Já působím hodně esteticky. Jsem totiž nádherná. Dítě mě uvidí a řekne si: Takhle chci vypadat.

A proč máte jako vrchní sestra červený nos?

Je to třešínka na dortu a já jsem ten dort. Podpoří to půvab obličeje.

Nebojí se Vás někdy menší děti? Že by je zastrašil Váš půvab?

Já se vždycky zeptám, jestli můžu vstoupit. Děti, které se bojí, nevidím, protože jsou ve skříni. A když slyší, že se zbytek pokoje směje, vylezou a smějí se taky. Ale bez pozvání nikam nechodím. Vizita je zásadně na pozvání.

A zůstal někdo někdy ve skříni? Že by vás na pokoji opravdu nechtěl?

Mně se to stává velmi zřídka. Jako vrchní sestra doprovázím děti na operaci, často si mě vyžádají i starší, a pak mi šeptem řeknou: Buď tady se mnou až do konce, ale nechoď se mnou na sál, aby nás spolu neviděli pohromadě. Asi se bojí, že bych jim někoho přebrala. Krásná stvoření, jako jsem já, se s tím setkávají pořád.

Co děláte, když přijdete za dětmi do pokoje?

Vizitu přece, co jiného by měla vrchní sestra dělat? Kontroluju průvan, barevné ladění, úkoluju kolegy. Jednou budu mít v nemocnici sochu a budu vrchní doktorka. Ten post zatím ještě neexistuje, ale kvůli mně vznikne. 

Berete si z nemocnice smích nebo smutek domů?

Tyhle dotazy bych radši nechala pro Machalíkovou. Ona mi totiž zakazuje s ní bydlet.

Jana není Sladěna

Je dobře, že se s Janou Machalíkovou znáte, protože právě s ní bude rozhovor pokračovat.

Děkuju za pozvání. Se Sladěnou musíme něco udělat, ona se mi pořád stěhuje do bytu. Musím to hodně hlídat, snažím se třeba nenosit červenou, abych věděla, že nejsem Sladěna.

Berete si z nemocnice smích nebo smutek domů? Sladěna říkala, že se máme zeptat Vás.

Když doprovázím pacienty na operační sál, často za mnou běhají rodiče a říkají: To naše dítě vůbec nemluví a s Vámi začalo, my jsme ho týden neviděli s úsměvem. Jako Sladěna je odbydu, ale pak mi to cestou domů dojde a říkám si, jak je to celé zázračné a mám radost z toho, že ti rodiče mají radost. A někdy si samozřejmě doma říkám, co asi to dítě, které je na tom špatně a my jsme mu od toho na chvíli ulevili, dělá teď.

Jaké vlastnosti má mít zdravotní klaun?

Musí být citlivý, spolehlivý a musí umět upozadit sebe sama. Vědět, kdy má někde být a kdy je naopak čas odejít. A hlavně musí umět spolupracovat – s dítětem, personálem, rodiči nebo i jiným klaunem. Taky by se neměl brát moc vážně, plnit si bobříka trapnosti.

Liší se nějak práce zdravotního klauna pro malé a větší děti?

To se liší dost. Různé věkové kategorie reagují na různý způsob humoru. Když přijdete do pokoje, kde jsou čtyřleté i čtrnáctileté děti, musíte si nejdřív získat ty starší. Menší děti se neztratí a naopak jsou rády, že na ně nesměřuje veškerá pozornost. Kdybych začala tím, že spadnu, upustím kabelku, nebo nechám chrochtat prase, toho velkého bych ztratila a už nezískala zpátky. To samé platí u rodičů, prarodičů nebo obecně dospělých. Nejdřív je nutné získat si je a respektovat, že už jsou velcí.

Je to krásné, ale nejde to zastavit

Pro mnoho lidí můžete být inspirací. Kde se inspirujete Vy?

Když jsem začala dělat zdravotního klauna, kladla jsem si otázku, kdo je to vlastně klaun. Když chci být herečka nebo kominice, vím, kdo to je. Ale tady jsem se musela začít víc dívat na klaunská vystoupení nebo novocirkusová divadla. Sama jsem součástí obecně prospěšné společnosti Zdravotní klaun, ve které máme workshopy a semináře se zkušenými klauny. A to jsou často mé vzory. Tam žasnu už 15 let, co se klaunování věnuju.

Jsou klaunské scénky čistou improvizací, nebo máte nějaké osvědčené „choreografie“, které opakujete?

Jsou nějaké jistoty, které vždycky můžeš použít. Nějaká hra se zavíráním dveří, za kterými se druhý klaun zasekne atd.. Jenomže jsou oddělení, na která chodíme opakovaně a tohle by už každý prokoukl. A hlavně to nebaví ani nás. Já chci pořád překvapovat sebe i kolegu. Osvědčené rutiny můžou pomoct, ale člověk si s nimi nevystačí.

Podle ostatních klaunů i podle svých slov jste byla klaunem odjakživa. Jak se to projevuje?

V mém životě se to projevuje drobnými katastrofami. Klaun je králem problému, problém ho utváří. Když něco vyprávím a rozhodím při tom rukama, tutově shodím sklenici na stole. Když procházím uličkou ve škole, nikomu nezůstane penál na stole. A tohle se mi děje celý život. Takže když jsem přišla na klaunský casting, všichni říkali: To je neuvěřitelné, jak krásně vrstvíš ty problémy a jak se do toho zamotáváš. Krásné to je, ale nejde to zastavit. Zároveň když se podívám na své ostatní klaunské kolegy, tak si říkám, že jsme svým způsobem divní úplně všichni.

Malá nemoc a velké dítě nebo naopak?

Co Vám práce klauna přináší osobně?

Okamžitě vidím výsledek své práce. Já jsem normálně učitelka a někdy dlouho trvá, než vidím, že to má smysl. Moc nevidím, jak s tím děti nebo dospělí lidé žijí dál. A tady přijdu do pokoje, kde je ticho, dusno, nic. A když odcházím, slyším výbuch smíchu. Nebo mě někde osloví rodič a řekne: Ten náš kluk se těší do nemocnice, protože vás tam znovu potká.

Jak se uznávaná divadelní pedagožka stane klaunem?

Já jsem Zdravotnímu klaunovi sama přispívala a ve výročních zprávách jsem každý rok viděla své kolegy improvizátory. Tak jsem si říkala: Že bych to mohla dělat i já? A najednou jsem už byla v Mostě na castingu, který měl podobu neskutečně zábavného celodenního workshopu s Garym Edwardsem. To je náš zakladatel a asi i můj první vzor. A já jsem takhle postupovala do dalších kol, pořád jsem dostávala tyhle krásné workshopové dárky, až mi řekli, že mě berou.

A to rovnou nastoupíte do nemocnice?

Rozhodně ne. Nejdřív jsem se šla třikrát do nemocnice podívat, pak jsem třikrát šla jako třetí klaun a až potom jsem mohla začít fungovat sama. Ale když jsem se tam šla podívat v civilu, tak to na mě padlo a říkala jsem si, že to nedokážu. Protože když jste v civilu, vidíte všude jen nemocné děti. Ale když jste klaun, vidíte malé nemoci a velké děti.

Pomáhá Vám v práci zdravotního klauna to, že jste učitelka dramatické výchovy, nebo i naopak?

Pomáhá mi to v tom, že vím, jak pracovat s dětmi a jak zaujmout i větší skupinku. Jak je zabavit, na co je utáhnout, jak je zklidnit. Sladěna je součástí mě, takže nemám problém ani s tím, že bych příliš hrála nějakou roli. Nevýhodou je, že jsem také improvizátorka, ty věci mě hrozně rychle napadají a klaun je naopak král času. Jeho velkou výhodou jsou dlouhé pohledy, kdy nic nechápe. A já mám problém ty nápady udržet a neříct je.

Vy jste zmiňovala různé workshopy a castingy, ale kdybych se chtěl stát zdravotním klaunem, co pro to všechno musím udělat?

Je výhodou mít nějaké umělecké vzdělání, ale není to nutné. Mezi klauny je i farář, historik nebo novinář. A pak už stačí se přihlásit na ten casting.

Lítost bere sílu

Když vidíme nějaké fotky dětí se zdravotními klauny, většinou se všechny smějí. Co se ale děje, když se dítě nesměje ani těm nejlepším hrám a vtipům?

Tak se nesměje. To se stává. Děti jsou tam v různých životních situacích a my většinou nevidíme dovnitř. Víme, čím si prošly, ale nevíme, jak to samy doopravdy zpracovaly. My tam můžeme přijít a jenom změnit chvíli v tom pokoji, jinak to nasvítit. Stačí, že dítě vnímá něco jinak a přijde na jiné myšlenky, nemusí se zasmát. Ta změna se týká i jejich statusu. Z doktorů a sester cítí autoritu. Když přijde vrchní sestra Sladěna nebo doktor Bidlo, najednou jsou v pokoji děti těmi váženějšími a chytřejšími.

Když jste v nemocnici a vidíte nějaké těžce nemocné děti, jak se s tím vypořádáváte? Je Vám jich líto nebo si to nesmíte připustit?

Lítost k práci klauna nepatří. Když někoho lituješ, nedáváš mu sílu s tím něco dělat. Lítost tu sílu bere, smích ji naopak dává.

Doceňují lidé zdravotní klauny dostatečně?

Ti, co to zažili, ano. Ostatní mají občas předsudek, že jsme nějací šášové a kašpaři, což je částečně pochopitelné. Ale když přijdeme do pokoje a maminka vykřikne, že jsou tu šášové a bude legrace, tak je to pro mě větší problém. Jako Sladěna většinou odpovím: Oni přijdou šašci? No to nesnáším. V tom je dobrá třeba Letní Letná, kde nás lidi můžou vidět i mimo nemocnici a seznámit se s tím, co děláme.