Staré škodovky odkupoval za pár tisíc, dnes v nich má východní Němec Uwe Hoffman celé jmění
Československé škodovky byly v některých zemích i symbolem luxusu. Na silnicích po nich pokukovali třeba východní Němci a v někdejší NDR to byla jedna z mála „opravdových aut“. Uwemu Hoffmanovi uhranuly natolik, že je začal sbírat a dnes provozuje i vlastní malé muzeum.
„Trabanty nebo wartburgy, tyhle dvoutakty jsem nikdy moc nebral. Vždycky jsem na ulici koukal, kdy kolem projede škodovka. Ani nedokážu říct, proč zrovna tahle značka,“ zamýšlí se Uwe Hofmann.
Stojíme v hale jeho malého muzea na okraji durynské vesnice Stiebritz. Kolem nás desítky aut – tudory, staré octavie, tisícovky, i favority. Jeden model je ale pro Uweho Hofmanna osudový – ikonické kupé ze 70. let, po kterém toužil už od mládí.
Láska má číslo 110
„Když jsem se vrátil z vojny, myslel jsem jen na sto desítku, těch bylo v celé NDR jen pár kusů. Táta se mi smál, že jsem se zbláznil,“ vzpomíná.
„Pak jsem se ale postavil na vlastní nohy jako pekař. Vydělával jsem ve dne v noci, vstával jsem za tmy a po večerech dělal mistra v podniku – to byla za komunistů podmínka, abys vedle toho mohl mít i živnost,“ vysvětluje Uwe.
Čtěte také
„Netuším, jak jsem to zvládl, ale přesně po roce jsem si to žluté Erko koupil,“ ukazuje přitom na své současné auto. Sice si ho pořídil mnohem později, ale typ i barva jsou úplně stejné. Rok výroby 1970. A kolem něj řada podobných, jen v jiných barvách.
Investice pod kapotou
„Někteří sází na akcie a ze dne na den se stanou milionáři. Já jsem vsadil na škodovku. Erko mám ve žluté, zelené, červené, modré. Jsem asi posedlý,“ připouští milovník normalizačních škodovek. „Kamarád mi zavolá, že má sto desítku R kupé, já se zeptám na jeho stav a pak si stejně nedokážu pomoct. Vedle téhle haly mám ještě garáže a tam jich stojí ještě několik.“
Celá sbírka přitom začala nenápadně. V plánu rozhodně nebylo, že se jednou nafoukne na padesát kusů – od předválečné Škody Popular až po pick-upovou verzi Felicie.
„Po revoluci se všichni zbláznili ze západních aut. Golf, Ford a bůhvíco. A svoje škodovky a lady nechali rezavět na ulici nebo je odvezli do šrotu. Přitom si neuvědomovali, co mají v ruce. Ale taková byla doba,“ krčí Uwe rameny.
„Vy v Česku jste si tím taky prošli. Tamhle stojí auto, co jsem vykoupil za tisíc eur – teď by mi za něj dali tak dvacet tisíc.“
Vášeň, která se dědí
Uweho zřejmě největší chloubou je Erko v závodní verzi v dobovém československém nátěru. Také díky němu má muzeum, které posvětila i Škoda Auto, zajištěnou další budoucnost.
„Společně s mou dcerou jsme v něm jezdili po okruhu v Nürburgringu a pak se mě z legrace ptala, kdy dostane svoje. Popravdě, já vlastně můžu s klidem umřít, protože dcera mi z legrace říká, že pak muzeum převezme a pořádně to s ním rozjede. Takže i ona má škodovku hezky pod kůží,“ usmívá se Uwe Hofmann.
Jeho muzeum sice funguje jen dva dny do roka, ale když už otevře, tak je obehnané škodovkami z celého Německa.
