Už 26. května se v kostele sv. Anežky na Spořilově spojí experimentální poezie a velbloudím roadtripem
Experimentální poezie Ernsta Jandla nebo skutečný příběh junáckých skautů, kteří vedli zatoulanou velbloudici z poválečné Vysočiny? Můžete mít klidně obojí. Už 26. května se s inscenacemi Tady si sednu a napíšu báseň a Pepito, (ne)plivej! vypravíme do kostela sv. Anežky na Spořilově.
Pepito, (ne)plivej!
Příběh velbloudice Pepity na motivy skutečných událostí pro DRDS napsal Miloš Doležal. „Psal se rok 1945, konec května, bylo po hrozné válce a jako skauti jsme už zase mohli nosit skautské kroje a scházet se v klubovnách, což nám před tím nacisté zakázali. A tehdy jsme ji poprvé uviděli. U nás na Vysočině, v lese na mýtině. Byla krásná a mohutná. Zvědavá. Vtipná. A tvrdohlavá. Vyzvala nás na společnou cestu.“ Tak vzpomíná Vladimír Kolomý, skautským jménem Maják.
Vydejte se s Berouškou, Bubim, Majákem a Boříkem na dvouhrbou pouť z Havlíčkova Brodu až do Prahy. A potkejte řezníka Hnátka, skauta Jiřího nebo se nechte překvapit, kdo je vlastně malý skaut Miloš.
Pokud se inscenace hraje samostatně, po jejím zhlédnutí následuje malá dílna, ve které si můžete zkusit odpovědět na otázky: Kolik dní se asi jde pěšky z Havlíčkova Brodu do Prahy, přes Čáslav a Kutnou Horu? Jak asi vypadala v roce 1945 krajina v Čechách? Ušli byste sami a pěšky takový výlet? Co byly vlastně potravinové lístky a čím se správně živí velbloudi? Kdo jsou skauti a proč je nacisté zakázali? Připadá vám ta cesta jako rozumné rozhodnutí, nebo byste to vymysleli jinak?
hraje a zpívá: Dismanův rozhlasový dětský soubor
scénář: Miloš Doležal
režie: Jana Franková
scéna a kostýmy: Jakub Grec
hudba: Jakub Sejkora
texty písní: Miloš Doležal
asistent režie: Filip Svoboda
produkce: Alena Převrátilová
Představení je vhodné pro děti od 10 let.
Premiéra 30. listopadu 2018 v Divadle Minor
Tady si sednu a napíšu báseň
já míti židli
velké JANDL na ní vzadu státi
když já někdy nevěděti
býti já to či nebýtí
musiti si jen sednouti
a čekati až mi někdo
zezadu to pošeptati
„Pomocí experimentálních formulací máme zcela nově poznat jazyk." Takovýto požadavek na slovesné umění vznesl v 60. letech německý básník a esejista Franz Mon. A podobně ho vznáší i drobná inscenace „Tady si sednu a napíšu báseň", složená z textů rakouského básníka a dramatika Ernsta Jandla.
Rodilý Vídeňák si ve svém žánrově nesmírně bohatém díle zakládal mimo jiné na tom, aby jeho básně byly recitovány a čteny nahlas (tzv. Lautgedichte). Jedině tak totiž vynikne jejich důmyslná jazyková struktura a chudoba tradičních čtených básní, plných pseudobásnických floskulí. Usiloval o to, aby každý jeho text budil dojem nového, neslýchaného, nezatěžkaného adamitského jazyka.
Dismanův rozhlasový dětský soubor se pomocí Jandlových textů pokusí dotknout problémů a nástrah básnické (a tedy i jazykové) tvorby
Sestaviti a režírovati: Vlastimil Kaňka
Umělecky pomáhati: Matěj Převrátil, Magdalena Gracerová Chrzová
Asistovati s režírovati: Julie Součková, Jan Vokrouhlecký, Meda Folprechtová
Recitovati: Dismanův rozhlasový dětský soubor