Žádná továrna na výrobu umělců. Před čtyřiceti lety zemřel zakladatel dismančat Miloslav Disman

11. duben 2021

V  Česku existuje celá řada vynikajících dětských divadelních souborů, v čem ale tkví jedinečnost dismančat?

V dubnu si připomínáme čtyřicet let od úmrtí Miloslava Dismana (1904–1981), divadelního a rozhlasového dramaturga, režiséra a zakladatele dismančat. Co vložil Miloslav Disman do genetické výbavy souboru, že v občas křehké symbióze působí s Českým, dříve Československým rozhlasem už více než 85 let?

Před třemi lety dismančata natáčela reportáž v Divadle Spejbla a Hurvínka a potkala se s Květoslavou Plachetkovou, která vodí Máničku a v dismančatech strávila pod vedením Miloslava Dismana devět let. „Miloslav Disman to s dětmi ohromně uměl. Nepamatuji si, že bych ho někdy slyšela zakřičet, a přitom nás tam bylo spousta, takže to určitě nebylo jednoduché. Ale uměl to s námi tak, že jsme byli všichni v jeho přítomnosti úplně hodní. A na natáčení s ním vzpomínám moc ráda, protože jsme spolu dělali hodně pohádek a rozhlasových her, nemluvě o tom, že nás naučil mluvit, že nás naučil mít rád jazyk, poezii, kulturu. Tím vším jsem byla jako dítě okouzlená a vůbec mi nevadilo, že nemám čas běhat někde venku, že jsme většinu času trávili v rozhlase.“

Disman-režíruje dětský sbor- 1964

Krátká, ale intenzivní vzpomínka přesně shrnuje to, o co se práce souboru opírá a v čem se snažili následovníci Miloslava Dismana – tedy Jan Berger, Zdena a Václav Fleglovi a posledních šest let i já – pokračovat. Bezpečné a přátelské prostředí, které je tvořivé a umožňuje dětem získat rozhled a povědomí o našich kulturních a historických kořenech. Ale nejen to. Neopakovatelné je v DRDS spojení dětí a rozhlasu. Unikátní spojenectví. Když v září v roce 1935 Miloslav Disman vstoupil poprvé jako redaktor do nové budovy na Vinohradské třídě, přivedl s sebou i svůj recitační soubor. Tím vlastně založil i ono jedinečné propojení, které trvá dodnes.

Rozhlasová práce je specifická, ať už v umělecké tvorbě nebo reportážní. Děti se při reportážích a rozhovorech učí formulovat otázky, nebát se je položit, a přitom být pohotové a respektující. Téměř každý týden si dismančata stoupají za mikrofony ve studiích Českého rozhlasu a propůjčují hlásky postavám dětí v rozhlasových hrách, povídkách, četbách, pohádkách či pořadech poezie. Bývalé členy DRDS můžete z rozhlasových vln slyšet jako redaktory, moderátory či interprety. A nepochybně i v dnešním souboru vyrůstají ti, kteří se na budoucnosti Českého rozhlasu budou podílet jako tvůrci a určitě také jako věrní posluchači a poučení obhájci tohoto tradičního média.

Online ateliéry

Dismančata

Ustálené spojení „chodit do souboru“ se v posledním roce proměnilo na „připojit se na online výuku“. Zkoušet online divadelní představení je dost obtížné. Co naopak jde online velmi dobře, je vyzkoušet si rozhlasovou práci a její široké možnosti. Nahrát rozhovor, natočit reportáž, učit se stříhat natočené, napsat k rozhovoru anotaci. A tak se každý den pro dismančata otevírají online ateliéry: rozhlasový, moderátorský, herecký, dabingový nebo „myslivecký“ (od slova myslet). Český rozhlas navíc navzdory virům stále natáčí a i dismančatům se občas podaří se v rozhlase potkat.

Co je tedy oním vkladem, šémem či šroubkem, který spojuje současná i bývalá dismančata a jenž vložil Miloslav Disman do souboru, kam se hlásí každý rok desítky dětí? S humorem, ale přesně na to odpověděl novinář a dlouholetý rozhlasový reportér Karel Kyncl: „Já jsem živoucím příkladem toho, co Miloslav Disman vždycky proklamoval, totiž že jeho soubor není továrna na výrobu umělců. Nikdy jsem neuměl recitovat, nikdy jsem neuměl zpívat, tancovat, a přesto jsem byl členem Dismanova souboru. Chci říct, že ačkoliv se Miloslavu Dismanovi ze mne umělce nepodařilo udělat, podařilo se mu ze mne udělat trošku jiného člověka, než bych byl, kdybych v tom souboru nebyl. A za to mu moc děkuju.“

Spustit audio

Související