Čeho si Váš otec nejvíc vážil? Violka si povídala s potomkem sira Nicholase Wintona. Jeho jméno nově nese pražská ulice
Praha má nově ulici pojmenovanou po siru Nicholasi Wintonovi, který zachránil z okupovaného Československa 669 židovských dětí. Ulice začíná symbolicky u bývalého bubenského nádraží, odkud odjížděly transporty do koncentračního tábora v Terezíně. U slavnostního otevření byl i Nicholas Winton mladší, se kterým natočila rozhovor naše Violka.
Jak to u vás doma chodilo?
Moje rodina byla úplně normální. Výjimečnou ji dělá spíše domnění lidí, že můj otec byl nějak speciální. Byl to ale naprosto běžný muž, který jen vnímal, že je nutné zachovat se v určité situaci tak, jak by se člověk zachovat měl. Zkrátka udělat, co má být uděláno.
Vyprávěl Vám otec hodně o druhé světové válce?
O válce tatínek nemluvil vůbec než se jeho příběh stal veřejně známým v roce 1988. Do té doby jsme o ničem, co dělal, vůbec netušili. Pamatuji, jak se ho někdo zeptal: Proč jste to všechno tajil? A on řekl: Já nic netajil. Jen jsem o tom nemluvil.
A o čem jiném Vám otec vyprávěl?
Sdílel s námi spoustu příběhů. Ale mohl bych strávit celý den vyprávěním o svém otci. A tolik času, Violko, bohužel nemáme.
O čem Vám ale vyprávěl nejčastěji?
Můj otec žil 106 let. Film, který o něm vznikl, popisuje dva roky jeho života navíc rozdělené padesáti dalšími roky. V jeho příběhu, který veřejnost zná, je tedy velká díra, o níž se nemluví. Třeba o tom, že jsem měl bratra, o kterém se mnou hovořil. Jmenoval se Robin a byl narozen s downovým syndromem. Doktoři tehdy otci radili, že by měl být člověk s tímto hendikepem odeslán do odborného ústavu a že domácí péče je příliš složitá. Dnes se na to nahlíží už úplně jinak, ale otec musel zvážit mnoho věcí. Například jestli moji kamarádi, přátelé malého Nika, kvůli tomu nepřestanou chodit na návštěvu. Že by nepochopili, kdo je ten zvláštní člověk u nás doma. Otec se rozhodl, že Robin zůstane doma, i když tomu tehdy nikdo nerozuměl. A později vytvořil organizaci, která pomáhala rodičům dětí s downovým syndromem nebo podobným hendikepem. Chtěl jim poskytnout podporu a ukázat jim, že to také dokážou zvládnout.
Jaké aktivity s Vámi otec nejradši podnikal?
Zahradničili jsme, sekali jsme trávu, plavali jsme. Vyráběli jsme věci ve sdílené dílně. Ale nejraději ze všeho jsem s otcem mluvil. Měl velice bystrou mysl a rád mluvil o aktuálním dění nebo politice a lidech obecně. Vést tyhle konverzace bylo nepopsatelně krásné.
Čeho jste si na Vašem otci nejvíce cenil?
Asi právě času, kdy jsem ho mohl poslouchat a debatovat s ním. Naučil mě, na čem v životě záleží a jak takový život vypadá z jeho pohledu. Než zemřel, žil jsem s ním posledních pár let a i ve sto pěti, sto šesti letech mu to neobyčejně myslelo.
Jak činnost Vašeho otce ovlivnila Váš život?
Jako můj otec na mě pochopitelně měl obrovský vliv. Byl skvělý ale zároveň normální muž. Popsat, čím se můj tatínek lišil od jiných tatínků je velice složité.
Jak Váš otec snášel žádosti o rozhovory nebo reportáže?
O rozhovory nikdy neměl zájem, netlačil se do nich. Když se ho poprvé zeptali, jestli by stál o film popisující jeho život a skutky, odpověděl jednoduše: Ne.
Bylo něco, čeho si Váš otec velmi vážil?
Dětí.
Moc Vám děkuju za rozhovor.
Violko, bylo mi potěšením. Kdybys měla jakékoliv další otázky, pošli je po tatínkovi, zůstáváme ve spojení.