Děti se ptají: Jak se máme chovat ke svým spolužákům z Ukrajiny a Ruska? Odpovídá psycholožka Gabriela Dymešová
Válku na Ukrajině pozorují skrze média a sociální sítě i děti. Na to, co je doopravdy zajímá, ale často odpověď nenajdou nebo jí dostatečně neporozumí. Členové Dismanova souboru se ve speciální sérii rozhovorů ptají odborníků na to, co je jim a jejich vrstevníkům nejasné. V druhém interview se čtrnáctiletí Matěj a Honza ptají psycholožky Gabriely Dymešové na to, jak se chovat ke svým spolužákům z Ruska a Ukrajiny.
Máme se války na Ukrajině bát?
Určitě všichni prožíváme v tuhle chvíli nějakou úzkost nebo obavy a je to úplně v pořádku, protože je to přirozený obranný mechanismus našeho organismu. Musíme vědět, že děti i dospělí prožívají úplně to samé. Že to není tak, že by s tím vaši rodiče neměli stejný problém jako vy. Mají a je důležité si s nimi o tom promluvit a to napětí, které máte v sobě, vyventilovat. V tuhle chvíli je důležité myslet na to, že jsme v bezpečí a že žijeme stejně jako předtím.
Lidi kolem nás buď říkají, že se války máme bát, nebo to naopak celé zlehčují. Co my děti máme dělat, když se v tom prostě nevyznáme?
Já myslím, že důležité je o tom svém zmatku prostě mluvit. Je v pořádku, že ten zmatek v sobě máte, a je v pořádku se ptát na všechno, co potřebujete vědět. A takovým úkolem nás dospělých je, abychom tu pro vás byli a mluvili o tom s vámi.
Když mám ve třídě třeba ruského nebo ukrajinského spolužáka, jak se k němu mám chovat?
Když prožíváš nějaký pocit lítosti, že se něco takového děje, tak mu ho můžeš vyjádřit. Ale zároveň je důležité si vzpomenout na to, jak ses k němu choval dřív, a že je to pořád ten samý člověk a tvůj kamarád. To, že je nějaké národnosti, která teď s někým válčí, v tuhle chvíli nemá žádný význam.
A když jsou ve třídě spolu Rus a Ukrajinec, tak jak se k sobě mají chovat oni?
Tady sehrává roli více činitelů než jeden. Jedna věc je, že oni byli taky pravděpodobně předtím kamarády. Spojoval je jazyk, kterým si spolu mluvili, byli to vaši kamarádi a pořád zůstávají vašimi kamarády. Je dobré poukazovat na to, že si spolu rozuměli, a to, že teď jejich národy spolu bojují, pro vás ostatní nehraje žádnou roli. A ta druhá věc je, že skutečnost, že jsou oba z jiného národa, není důležitá. Když si nakreslíte obrázek kamaráda a pak vám až někdo řekne, že z něj máte udělat Rusa nebo Ukrajince, tak mu jen třeba dokreslíte vlajku nebo se bude mračit nebo mít v očích strach, ale to jsou jen vnější rysy.
Zůstaňme ještě u školy, co mám dělat, kdyby třeba nějaký můj učitel odmítl učit ruského nebo ukrajinského spolužáka?
Já jsem přesvědčená o tom, že jakékoliv šikaně nebo nespravedlnosti se musí dát hranice a to okamžitě. Když mám učitele, se kterým mám dobrý vztah a kterému důvěřuji, tak se ho na to určitě můžu zeptat. Ale pokud je to učitel, se kterým mám nějaký vzdálenější nebo komplikovaný vztah, tak je dobré se možná obrátit na někoho jiného. Napadá mě třeba nějaký školní psycholog nebo výchovný poradce. Protože on nebo ona do toho systému školy vidí víc. Nemusím jít rovnou za ředitelem bonzovat na učitele. Přiznám se, že na to nemám jednoznačnou odpověď, jaká je jediná správná varianta. Ale myslím si, že když je dítě znejistěné, tak se má obrátit na toho, komu důvěřuje.
My máme ve škole třeba peer mediaci, což je takový pomocný orgán, který pomáhá řešit problémy mezi dvěma žáky nebo mezi učitelem a žákem. Dá se tohle využít?
Je to úplně to nejlepší, co můžeš využít, akorát taková možnost není na všech školách. Tam bude stačit právě někdo, komu důvěřuješ, jak jsem říkala. Taky se může ukázat, že ten učitel to taky neudělal záměrně. My totiž taky spoustu věcí děláme nevědomě. Můžu se hněvat na Rusko uvnitř sebe a úplně nevědomě se budu chovat k tomu žákovi jinak než dřív, ale nemusím si to uvědomovat. A vůbec to nemusí souviset s tím, že jsem ošklivý nebo špatný učitel.
A jak může válka psychicky poznamenat děti na Ukrajině? Třeba i ty, co potom přijedou sem do Čech.
Je asi důležité vědět, jak moc různě se to dítě může chovat. Třeba pro vás kamarády je důležité, že se to dítě začne chovat hodně jinak. Vy jste ho znali a ono se nějak výrazně změní. Pak může být něco v nepořádku. A pokud jde o dítě, které přijede, a dříve jste ho neznali, tak může projevovat následky toho traumatu různými způsoby. Malé děti třeba začnou být hodně aktivní a strašně zlobí. A lidi se zlobí na ně, že jsou to přeci děti, které mají být smutné a plačtivé. Ale to, že jsou hyperaktivní a pořád běhají do kolečka, je jen způsob, jak se s tím vyrovnávají. Nebo jsou to naopak děti, které stojí v koutě, pláčou, hodně visí na svých maminkách a tatíncích.
A u starších dětí to může být jak?
U starších je to prožívání hodně podobné, ale zvenku to může vypadat jinak. Třeba přijde do třídy nový spolužák z Ukrajiny, bude tam sedět v koutě, mračit se, mlčet a vaši kamarádi se k němu třeba můžou začít chovat ošklivě, protože si myslí, že se s vámi nechce kamarádit. Ale ono to tak není, on se jen bojí.
Dá se tahle situace pro děti srovnat například s tím, co zažívaly v rámci pandemie koronaviru?
Já tam určitě vidím společná témata. Co mi přijde v tuhle chvíli ve srovnání s covidovou dobou nejdůležitější, je ta situace vás, co sledujete média. Sledujete zprávy, jste zvídavé děti, rodiče se dívají na zprávy, máte sociální sítě. Je bezvadné, že to děti sledují, ale taky by bylo fajn, kdyby toho sledovaly méně. Protože těch informací může pro vás být tak velké množství, že vás to může traumatizovat taky. Protože se stáváte svědkem události, která není hezká, a já si myslím, že byste se toho měly uchránit.