Druhý díl podcastu Děti se ptají: Dismančata zjišťovala, jak spolu vychází české a ukrajinské děti
Už přes dva měsíce utíkají do Česka před válkou desítky tisíc ukrajinských dětí. S těmi českými už se potkávají ve školách nebo na zájmových kroužcích. Malí redaktoři z Dismanova souboru se vypravili zjistit, jak si na sebe noví kamarádi vzájemně zvykají, jak jsou na příjezd válečných uprchlíků učitelé a vedoucí kroužků připraveni nebo jak vyřešit případné problémy v komunikaci.
Ze čtyř reportáží vznikl druhý díl podcastu Děti se ptají - jediného dětmi připravovaného publicistického podcastu na české mediální scéně.
Po prvním dílu, který tvořily klasické studiové rozhovory, se dětští reportéři vydali do terénu. Odpovědi na své otázky tak nehledali u expertů, ale ptali se přímo ukrajinských a českých dětí společně s jejich učiteli nebo vedoucími zájmových kroužků. Konkrétně členové Dismanova souboru s mikrofonem navštívili například skauty a sokoly na Lhotce, kde tyto dvě organizace pořádají pravidelná sportovní odpoledne, dále mluvili s členy Českého veslařského klubu z Podolí, který přijal do svých řad mladé ukrajinské sportovce, a samozřejmě se nevynechaly ani školy. Natáčelo se na Základní škole U Vršovického nádraží a na Lauderových školách. Na každé z těchto vzdělávacích institucí mají jiný způsob, jakým děti zapojují do kolektivu.
Skladbu reportáží i otázky připravovali malí reportéři sami. Asistenci potřebovali pouze u nahrávání a následného střihu. S tím jim pomohl redaktor Radiožurnálu a iniciátor podcastu Josef Kaňka, podle kterého by se dospělí novináři stejných výsledků nemohli dobrat. „Bylo hrozně zajímavé sledovat, jak moc jsou děti uvolněnější, když mluví se svými vrstevníky místo dospělých novinářů. Jako redaktor jsem už naproti sobě pár dětských respondentů měl a myslím, že bych je takto otevřít nedokázal. Jen mě to zase utvrdilo v tom, jak důležité je malé novináře mít,” míní Kaňka.
Pro členy Dismanova souboru bylo ale podle jejich slov nejdůležitější podívat se přímo na místo. Informace, které najdou na sociálních sítích nebo v médiích, můžou být často nesrozumitelné či zavádějící. Osobní kontakt byl tak pro ně klíčovým faktorem natáčení, jak říká jedna z reportérek Bára. „Každý by měl rozumět tomu, co se děje. I ti nejmenší. Díky podcastu jsem se dozvěděla, že se ukrajinské děti zapojují do všech aktivit jako ty české a v kolektivu jsou vítány.” V tom s ní souhlasí i její kolegyně Meda, která spolupracovala už na prvním díle. „Ukrajinské děti, které přicházejí do Česka, potřebují kamarády a kolektiv. V českých školách se jim snaží zajistit co nejpříjemnější podmínky, aby se děti cítily dobře. Podle toho, co jsme zjistili se jim v našich školách opravdu líbí, našly si kamarády z Ukrajiny i z Česka. Učí se česky a protože jsou si naše jazyky trochu podobné, jde jim to prý dobře.”
Podcast bude volně dostupný v aplikaci mujRozhlas.cz, na streamovacích službách a také na webu a sociálních sítích stanice Radiožurnál i Dismanova souboru. V textové verzi lze podcast najít na zpravodajském serveru iRozhlas.cz