JAPONSKO: sedm hodin poté

Po více než šestnáctihodinovém letu jsme konečně v 8.30 místního času dosedli na mezinárodní letiště Osaka, které je známé mimo jiné i tím, že vyrostlo na uměle vytvořeném ostrově uprostřed zálivu. Na pevninu pak přes moře vede most pro železniční a silniční dopravu. Čas 8.30 by se mohl zdát ideální, nebýt toho obrovského časového posunu. Z pařížského letiště Charlese de Gaula jsme odlétali okolo 15. hodiny. Let sice trval "jen" 12 hodin, ale díky sedmihodinovému posunu vpřed jsme byli zcela ochuzeni o noc, a tak jsme v Osace celí nevyspalí unaveně vstoupili do dalšího slunečného a vlhkého dne. Expres Haruka, kterým jsme cestovali z Osaky do Kjóta, jel maximální rychlostí 130 km/h, což bylo oproti Šinkansenu (kterým jsme cestovali později z Kjóta do Tokia) docela pomalu. Na tomto hodinovém přejezdu bylo nejpozoruhodnější to, že jsme sice projížděli dvěma městy (Osakou a Kjótem), ale nezaregistrovali jsme z vlaku žádnou zřetelnou hranici mezi těmito dvěma městy, protože trať byla stále obklopena residenční a administrativní zástavbou. Po příjezdu do Kjóta jsme všichni nasedli do černých taxíků a po levé straně vozovky jsme měli namířeno na "Welcome Water" do kavárny Sanjo Café, vedle níž sídlí i Kyoto Sanjo Radio Café, jehož jsme byli hosty. Následně jsme se uličkami plných spěchu, cyklistů, chodců a taxíků (všechno to kupodivu bez větších problémů šlo dohromady a fungovalo) vydali na návštěvu buddhistického chrámu, kde rozvaleni na zemi a popíjejíce studený zelený čaj, pokoušeli se někteří z nás dospat onen "jet-lag". Marně. Tetsuo Matsuura (vedoucí japonské skupiny a autor celého projektu Radio Bridge Prague - Kyoto 2005) se nás po chvíli našeho snažení o spánek zeptal, jestli bychom nešli do lázní. Bez váhání jsme šli. Lázně byly levné: za 400 Yenů (okolo CZK 80) se tam mohl člověk koupat, saunit a spr-chovat, jak dlouho chtěl. K dispozici měl tři bazénky s horkou vodou, jeden se studenou vodou, saunu, a místní specialitou je bazének s horkou vodou, kterou probíjejí elektrické impulsy. S tím se ještě předtím nikdo z nás nesetkal a poznali jsme, že bylo poměrně těžké vydržet ve vodě s elektrickým proudem půl minuty bez hnutí. Místních obyvatel bylo v lázních dost a bylo vidět, že si to tam náležitě užívali. Užívali jsme si to i my, jelikož nám to dodalo energii potřebnou k poklid- nému zbytku dvojitého dne. Lázně jsme si oblíbili natolik, že jsme je chtěli navštívit každý den, ale vzhledem k časovým indispozicím jsme to pak zvládli už jen třikrát. Povečeřeli jsme v nedalekém japonsko-čínsko-vietnamském fast-foodu, kde jsme se už poněkolikáté setkali s hůlkami místo příborů. Zvykli jsme si rychle a poznali jsme, že jíst s nimi není vůbec nic těžkého; možná je to i jednodušší než jíst naším příborem. Navíc, když jíte nudle, není prý nic neslušného vydávat zvuky, jako např. srkání, takže nikdo nepozná, že vám to moc nejde. U stolu se sedí bez bot a mělo by se sedět v tureckém sedu. To už tak příjemné není. Zajímavý postřeh z ulic japonských měst: nenajdete zde koše. Když jsem se ptal proč, odpověď zněla takto: "Obyvatelé jsou vedeni k tomu, aby si své odpadky nosili s sebou a vyhodili je až doma. Na druhou stranu jsme potkávali mnohem více uklizečů než u nás, kteří se starali o pořádek na ulicích. Při cestování jakýmkoli prostředkem hromadné dopravy člověk nemůže přehlédnout, že řidiči vlaků, autobusů a taxíků nosí vždy bílé rukavičky, které jsou nepostradatelnou součástí jejich uniformy. Jednou jsem viděl i zedníka v bílých rukavičkách. Už při první jízdě vlakem jsme si všimli, že všechny dráty elektrického a telefonního vedení jsou vedeny nad zemským povrchem. Pro Evropana je to nezvyk, ale prý je to proto, aby se při zemětřeseních, o které tu není nouze, vedení nepoškodilo. Další zvláštností jsou auta. Nejen že tu jezdí úplně jiné značky než u nás, ale všechna auta jsou nová a čistá. Jejich majitelé si tu totiž šetří svůj volný čas na to, aby se svým miláčkem mohli zajet do myčky anebo si miláčka vykoupají sami. To prý dělají i několikrát týdně. Bez povšimnutí však nemůžeme nechat ani samotné obyvatele císařství - Japonce. Jsou to lidé naprosto odlišní jak svým životním stylem, tak i chováním. Jelikož je téměř každé větší město přelidněné, bydlí většina jeho obyvatel v malých domcích na pokraji města. V centru pak najdete hlavně obchody a administrativní budovy. Japonci ráno snídají hodně teplého jídla, obědvají méně a večeří zase hodně. Rozdíl je však v tom, co jedí. Hlavní složku potravy zde tvoří rybí maso, rýže a rýžové nudle. V restauracích jsme se setkali i s vepřovým a hovězím masem, ale to už zde není tak vyhlášené. K pití se většinou podává tradiční studený zelený čaj nebo voda. Chování lidí z druhého konce světa je také naprosto rozdílné. Zpočátku se nám Japonci zdáli celí zamlklí, ale pak se ukázalo, že být potichu a usmívat se stačí k tomu, aby člověk vypadal slušně. Naše hostitelky se proto usmívaly i když byly naprosto "fed-up" a nám to přišlo až příliš přehnané. Naopak zřejmě všichni považovali za neslušné, když jsme se bavili hlasitěji než je v Japonsku zvykem. Během našeho pobytu jsme také navštívili chrámy Kinkakuji a Kiyomizudera. Japonské památky jsou úplně jiné než evropské. Mají zvláštně prohnutou střechu, jsou celé ze dřeva, bohatě zdobené a ve své blízkosti mají velké zahrady či parky. Japonsko není zemí ateistů, a tak všechny památky mají určitou náboženskou roli a buddhistické chrámy jsou zasvěceny vždy jednomu ze sedmi bohů. Tolik naše postřehy ze Země vycházejícího slunce. Troufám si tvrdit, že jsme deset dní na ostrovech využili k poznání Japonska a jeho kultury, jak jen to šlo. Jiří Švorc