Dismančata mluvila a tvořila se spisovatelkou Janou Šrámkovou. Poslechněte si rozhovor

Píšu pro sebe. Akorát střídám, jestli jsem zrovna malá nebo velká, říká v rozhovoru s dětmi spisovatelka Jana Šrámková

Její nový román Byt, který napsala ve spolupráci s Janem Němcem, zaujal náročné čtenáře i porotu Magnesie Litery. Tvorbu Jany Šrámkové ale moc dobře znají také děti, pro které napsala například knížky Putování žabáka Filemona, Fánek hvězdoplavec nebo Bratři v poli. Psaní ve školní lavici, literární ceny i kouzlo čtení probrala uznávaná česká spisovatelka a básnířka v rozhovoru s malými redaktory z Dismanova souboru.

Uměla jste dobře vyjmenovaná slova, když jste v šestnácti letech vstoupila do světa literatury?

(smích) Neuměla jsem je asi už vyjmenovat, i/y jsem snad uměla, ale musím říct, že naučit se psát čárky ve větě, jsem se naučila opravdu až na vysoké škole a konečně jsem pochopila, že to není tak zapeklité.

A psala jste radši tiskacím nebo vázaným písmem?

Hned jak jsem mohla, začala jsem psát tiskacím. Myslím, že nám to povolili ve čtvrté třídě. Vázané už moc neumím. A dokonce jsem to před časem začala trénovat, koupila jsem si písanku, protože mi to přišlo jako škoda, že jsem to zapomněla. Ale pořád píšu vázaným jako prvňák.

Bavilo Vás psaní, už když jste byla malá?

Asi docela jo, ale rozčilovala mě na tom ta čeština. Měla jsem vždycky špatné známky z diktátů. Věděla jsem, že něco napíšu a vrátí se mi to celé červené s opravenými háčky a čárkami. Ale něco si vymýšlet a sepisovat to mě bavilo vždycky.

Psaní pro malou i velkou Janu

Jak se cítíte, když píšete pro děti a když tvoříte pro dospělé? Je v tom nějaký rozdíl?

Možná vás překvapí, že pro mě není ten rozdíl tak velký. Já totiž většinou píšu pro sebe. Ale někdy píšu pro velkou Janu a někdy pro tu menší. Knížky pro děti jsou úplně jiný živočišný druh, taková jiná rodina textů. A když se mi chce takový text psát, tak do toho jdu, ale vím, že ho píšu i sama pro sebe, protože dětské knížky taky moc ráda čtu. I u psaní pro dospělé se cítím dobře, ale psaní pro děti je většinou zábavnější. Víc hra a míň dřina.

Píšete tedy teď víc pro děti?

Zrovna teď se to trochu mění, moje poslední vydaná knížka je pro dospělé. Ale je pravda, že jsem psala víc pro menší čtenáře a další dětské texty plánuju. Z části je to proto, že jsem teďka měla tři děti. Respektive naštěstí je mám pořád, ale už jsou dost velké. A když máte doma malé děti, tak se dost složitě soustředíte na nějaký velký text, když do vás pořád někdo šťouchá a něco po vás chce. Člověka to moc netěší a je pak protivný. A já jsem na svoje děti nechtěla být pořád protivná. 

A dělají se Vám nějaké knížky dobře i s rozruchem nebo potřebujete klid?

Ráda píšu a obecně jsem v klidu. Ale je pravda, že jsem hodně knížek tvořila s rozruchem.  Třeba právě kolem běhaly děti nebo jsem psala v kavárnách, kde se pořád něco dělo. Taky tam běhaly děti, objednávala jsem si pití, hrálo tam rádio. A musela jsem se v tom naučit soustředit. Ale ten cvrkot kolem určitě psaní ovlivňuje.

Stalo se, že jste psala knížku v nějaké úplně zvláštní náladě?

Přesně to se mi stalo, když jsem teď psala svůj poslední román Byt s Janem Němcem. On napsal tu svou první verzi o něco dřív, já jsem ji nejdřív viděla a přišlo mi, že ta jeho mužská postava tu mou holčičí postavu trochu využívá, že se k ní nechová fér. Vlastně dost ošklivě. A já jsem byla v tu chvíli za tu svou postavu strašně naštvaná. Říkala jsem si: Jak si to může dovolit? Jak může být tak necitlivý a ještě to o sobě ani nevědět a tvářit se jako chytrolín? Takže když jsem to psala, byl ve mně hlavní emocí vztek. A to se mi ještě nikdy nestalo, že bych psala pod vlivem tak silné emoce.

Hlodavci z hebrejštiny

Měla jste někdy nějakého hlodavce jako domácí zvířátko? Nebo jak Vás napadlo, že napíšete Bratry v poli?

Nikdy jsem neměla doma hlodavce. Alespoň ne že bych ho schválně chovala. Když jsem psala Bratry v poli, tak jsem dlouho hledala dvojici zvířat, která by se k sobě hodila, a aby jedno z nich spalo zimním spánkem a druhé ne. Chvíli jsem přemýšlela, že by to mohli být třeba veverka a ježek, ale nakonec zvítězilo, že to budou ty dvě myši, respektive sysel a hraboš.

Přeložil někdo nějakou Vaši knížku do cizího jazyka?

Třeba právě Bratři v poli vyšli čínsky. To je, myslím, nejvzdálenější jazyk. A román, který mi vyšel vloni, by se měl přeložit do arabštiny. 

Jak jste přišla ke jménu Dageš? Když už jsme u těch Bratrů v poli.

To vám můžu říct úplně přesně. Jména Dageš a Mapík patří k sobě a jsou to názvy diakritických znamének v hebrejštině. Takových dvou teček, které se píšou doprostřed písmene. A mně se hrozně líbilo, že takové obyčejné tečky mají tak krásná jména. Patnáct let jsem na ně myslela, až jsem je konečně použila. 

A myslela jste si, že se Bratři v poli dostanou někdy na divadelní prkna, když jste je psala?

To mě vůbec nenapadlo. Já jsem si ani nemyslela, že to bude knížka, původně to měla být jen taková legrácka pro malé leporelo. A když se mi ozval Petr Gojda, že by z toho mohlo být divadlo, tak jsem byla úplně u vytržení. Ale poprvé jsem o tom začala přemýšlet, když mi, myslím, Gábina Zelená Sittová řekla, že to s dětmi dělá na svém dramaťáku jako celoroční látku. 

Vypustit knihu do světa

V roce 2023 jste dostala Magnesii Literu právě za knížku pro děti a mládež. Co ta cena pro Vás znamenala nebo znamená?

Když člověk píše knížku, tak je většinou zavřený někde v pokoji nebo pracovně a nemá žádnou rychlou zpětnou vazbu. Tak je hrozně pěkné, když ta knížka vyjde a někdo vám k ní něco řekne třeba v nějaké recenzi. Ale ta cena je dobré razítko, které říká: To, co děláš, děláš dobře a má to smysl. Tohle to pro mě asi znamená. 

A když něco píšete, povede se Vám to spíš na první dobrou nebo to pořád přepisujete a váháte, jestli se Vám to povedlo? 

Většinou všechno strašně moc a dlouho přepisuju. Zčásti proto, že mě i tahle část psaní baví, ale i kvůli tomu, že touto cestou člověk svému psaní pomáhá. 

Když píšete knihy, přemýšlíte i o tom, že to potom filmaři nebo divadelníci ještě nějak po svém zpracují?

Je pravda, že někteří autoři si to hodně hlídají, chtějí u všeho být a mít nad tím absolutní kontrolu, protože to je jako jejich dítě, na které nesmí nikdo sáhnout. Já když knížku dopíšu, tak ji naopak s obrovskou radostí vypustím do světa a dám lidem volnou ruku, ať si s ní dělají, co chtějí. Baví mě sledovat, jak ten text putuje světem a co všechno se mu přihodí.

Já jsem od Vás četla knížku Tonda, Slávka a kouzelné světlo. Jakou postavou z tohoto příběhu byste sama chtěla být?

Určitě Slávka. Ta její představivost je fantastická. Ona se na něco podívá a hned v tom vidí tisíc možností a všechno jí před očima ožívá. Takhle bych se chtěla umět na věci kolem sebe dívat.

A proč je Tonda v té knížce přivázaný na červené šňůrce?

My jsme nejdřív vyvíjeli filmový scénář a až pak vznikla knížka. Ten provázek, na který se ptáš, tam původně nebyl. Ale my jsme si pořád říkali, jak nejlíp vyjádřit to, že rodiče drží Tondu tak zkrátka, že mu pořád stojí za zadkem a nic ho nenechají dělat samotného. A už ani nevím koho napadlo, že bychom to mohli udělat doslova tak, že bude uvázaný na špagátě. 

Bez čtení se nepíše

Vy píšete nejrůznější žánry od knížek pro malé děti až po dlouhé romány. Kde na to berete inspiraci?

Nejen žánry, ale i druhy. Píšu knížky, komiksy, pro divadlo, pro film a dělám to proto, že se nerada opakuju a chci zkoušet nové věci. Asi jsem taková harakiri povaha.

A máte nějaké žánry, které psát nechcete?

Nevím, jestli nechci, ale neumím moc psát akční žánry. Někdo je schopný chrlit složité zápletky, tahá si z rukávu, co všechno by se mohlo stát, mě baví spíš popisovat, jak se kdo v daný okamžik cítí, jak a proč se chová, co se odehrává uvnitř něj. 

Jaká část knihy je pro Vás nejtěžší napsat?

Nejnáročnější je začít. Na psaní knih nejvíc miluju tu fázi, kdy to všechno teprve vymýšlím, rovnám si to v hlavě, chodím se psem po krajině a přemýšlím, co by se v knížce mohlo stát. A ten okamžik, kdy musím sednout a začít psát, oddaluju, co to jde. Jsem ten typ člověka, který rád úkoly oddaluje, i když se s tím snažím bojovat. Ale když se k tomu psaní odhodlám, tak už to většinou jde.

Co byste doporučila člověku, který by chtěl začít psát, ale nechce nutně studovat nějakou literární školu? A co pro něj bude nejtěžší, než tu knížku vydá?

Pro každého bude nejtěžší něco jiného, na tohle asi nezvládnu odpovědět, ale řeknu ti, co bych mu doporučila. Především, aby hodně četl. Setkávám se s poměrně zvláštní věcí, že spousta lidí, kteří chtějí psát, málo čtou a říkají, že by akorát zjistili, kolik jejich nápadů už bylo použito. A to vůbec přece nedává smysl. Literatura vzniká z literatury a příběhy vznikají z příběhů. A ještě bych doporučila začít s malými texty. Hlavně si nevymyslet nějakou fantasy trilogii, během které se člověk dvacetkrát změní a konec vůbec nebude podobný začátku. Nepřecenit síly a zlepšovat se na menších textech.