Prater a řízkárna
Letos na jaře jsme se vydali do rakouské Vídně. Ale nebyli jsme sami. Přidali se k nám ještě známí z Mariánských Lázní, kteří mají dvě stejně staré holky. Hurá!!!
Program se tentokrát řídil podle nás, dětí.
První večer nás sice čekala kulturně-historická procházka k soše Marie Terezie (to je ta kvůli které chodíme do školy), pak k Hofburgu, což je bývalé sídlo Habsburků a dnešní sídlo rakouského prezidenta a ke Stephansdomu, tedy kostelu v centru města.
Ale hned příští den jsme se vydali do Prateru. Prater to je taková naše Matějská, akorát mnohem větší. Ze všech koutů se linula vůně grilovaných buřtů, cukrové vaty, skořicových koblížků, langošů s česnekem a jiných sladkých a slaných dobrot, u kterých člověk neví, co si dát. Hudba všech druhů hrající na plný pecky duněla odevšad.
Za pár euro se můžete nechat provést strašidelným zámkem, projet se po řece na voru, sjet obrovský tobogán, nebo se nechat vystřelit bůhvíkam. My jsme ale zvolili klasiku. Šli jsme na Riesenrad, obrovské ruské kolo, které se pomalu otáčí. Nastoupíte do takové kabinky, která vypadá jako malá tramvaj. Shora je krásný výhled. Dospěláci si prohlíželi Vídeň z výšky a my holky jsme si vybíraly, jakou atrakci vyzkoušíme. Líbilo se nám toho hodně, ale když jsme pak přišly blíž, tak nás často přešla chuť.
Na večeři jsme si zašli do vyhlášené „řízkárny“, o které mi už hodně vyprávěl můj děda.
Vždycky říkal: ,,Dáš si tam půlku řízku…“ a já se vždycky sama sebe ptala: ,,Proč jenom půlku? Miluju řízky. Já chci celý řízek.“ Proč jenom půlku jsem pochopila, až když nám řízek přinesli na stůl. Dozlatova opečený, voňavý řízek byl velký jako pizza. Měla jsem co dělat, abych tu svoji půlku snědla, ale byla jsem statečná holka a na talíři nezbyl ani drobeček. Byl to super zážitek a už se těším na další výlet a na další řízek.