Psanecký ateliér: Sportovní olympiáda, klasické taneční i noční divadelní hra

Noční hra: nezničit svět

Už přes tři dny nás asistenti straší s tím, že už byla nočka a že jsme ji zaspali. Někteří z nás se k roznášení drbů připojili, ale většina už se v tom ztratila. Ale v pondělí večer se konečně naplnila tradice. Po zahrání písničky na dobrou noc se asistenti rozesmáli a nám bylo jasné, že tento den ještě nekončí. 

Večerní program před vyhlášením nočky byl zcela nový a neznámý. Nikdo vlastně úplně nevěděl, co má čekat. Bylo nám řečeno, že se uskuteční rozhovory s Viktorem Čičvákem. Když jsme se shromáždili v jídelně a každý si našel své místečko, Viktor vypálil první otázku. „Co je to totalitní režim?“ Hodinu jsme debatovali o škole, komunistech a totalitě. Na konci vyšlo najevo, že to celou dobu byla reklama na jeho vlastivědku. A také to bylo tak trochu „zdržování“ a čekání na tmu.

Po převlečení do teplého oblečení a odevzdání baterek jsme se vydali do lesa a po cestičce jsme došli na plácek, kde už na nás čekal zbytek vedoucích. Před námi stanul obraz mrtvé ženy ležící na stole a dvou detektivů. Poté, co se všichni utěšili, obraz se rozehrál. Hra se odehrávala v blázinci. Příběh vyprávěl o tom, jak tři zamilovaní blázni zabili svou milovanou. To ale nebyla hlavní část. Shodou okolností byli všichni fyzici a vydávali se za Einsteina, Newtona, a nakonec i krále Šalamouna.

Všichni žili v blázinci okolo patnácti let. Na konci hry vyšlo najevo, že nikdo z nich nebyl blázen, ale hráli si na ně. Každý z nich k tomu měl svůj zvláštní důvod.  Möbius, kterému se údajně zjevoval král Šalamoun, byl vlastně velice inteligentní fyzik a objevil věci, které kdyby se dostaly do rukou civilizace, zničily by ji.

Další dva léčení byli tajní agenti dvou tajných služeb. Obě tyto služby se snažili získat Möbia a jeho zápisky pro sebe. Naneštěstí pro ně, ten už vše, co objevil spálil, protože si uvědomoval nebezpečnost pravdy. Tím ale příběh nekončí. Jejich hlavní ošetřovatelka, ze které se nakonec vyklubal blázen, už si dávno uvědomovala, že tito fyzici si na blázny jen hrají. Už dávno si ofotila všechny Möbiovy objevy a byla připravená odhalit pravdu. Takže patnáctiletá práce agentů přišla vniveč a snaha o záchranu lidstva přišla vniveč také.

V jednu chvíli se tam objevil zdravotník Tomáš, což nikdo z nás nečekal. Dokonce nám bylo řečeno, že odjel do města koupit léky. Po zhasnutí světel se rozezněl bouřlivý potlesk a tím skončil velmi povedený příběh.

Dnes, v úterý, si někteří stále dělají legraci, že nočka ještě nebyla a bude až za dva dny nebo že už byla třikrát. Takže si o tom můžete každý myslet co chcete, stejně nikdo neví, jak to doopravdy je.

Viki

Po skupinách do tmy

Po nočce jsme se všichni vydali na cestu, kde se čekalo na bojovku. Sedli jsme si na naše podsedáky a karimatky a dostali jsme svítící náramky, abychom viděli, jak daleko od nás jsou další skupinky. Všechna stanoviště měla svůj šmrnc a byla strašidelná. Například na nás křičela Kačka, že nemůžeme utéct, Agáta na nás vybafla a říkala, že není blázen, a Honza škrtil Justýnu a řval na nás, že zabil svou milovanou. Také nemohu vynechat skvělý výkon zdravotníka Tomáše, který na nás vytasil zbraň. Mně osobně se nejvíc líbilo stanoviště, kde si Matěj házel s míčkem a Vlasta hrál na housle, protože když jsme šli dál, tak za námi běžel Vlasta a začal chrochtat. Bojovka byla velmi provedená jako každý rok a i já jsem se hodně bála.

Bára

Co je to volenka? Jaké tance jsme si vyzkoušeli?

Když jsme si ráno šli dát snídani, na dveřích jídelny visel plakát s tématem večerního programu. Nacházely se na něm postavičky z filmu Addams Family a místo dvou hlav byli Anička a Lukáš, kteří nás večerem provázeli. Taneční měly být původně venku a kluci z chatičky číslo jedna měli hudebně doprovázet část večera, jenže začalo pršet a z technických důvodů a kvůli malému prostoru se koncert neodehrál. Proto se program konal v jídelně.

Večer zahájila ikonická Wednesday choreografie v podání Aničky a Lukáše. Vždy jsme se naučili kroky klasického tance a poté se vyzývalo na parket. Jsou tři typy volenky. Pánská, dámská a americká. Při pánské volence vyzývají páni, při dámské dámy a při americké může požádat o tanec kdokoli kohokoli. Nám osobně je nejpříjemnější americká, protože se nemusíme tolik stresovat.

Naučili jsme se pět klasických tanců: blues, valčík, waltz, polku a tango. Po druhé večeři jsme se vrátili zpátky do jídelny a znovu, tentokrát bez předtančení, jsme si tyto tance vyzkoušeli.

Nakonec jsme si zazpívali táborovou písničku a šli jsme spát. Dobrou noc mrtvolky.

Mira a Bára

Jak vypadá sport v podání Dismančat?

První táborová středa byla trošku jiná než ostatní. Konala se totiž sportovní olympiáda. Program začal jako obvykle tím, že asistenti proběhli táborem ve sportovním oblečení. Pak si čínský prezident v podání Vlasty stoupl za řečnický pultík a přišlo zahájení. Vlasta poté pustil k pultíku Frantu, který měl zapálený proslov inspirovaný hokejovým trenérem z Brna. Pak už se dalo zapisovat k jednotlivým disciplínám.

Těch letos nebylo málo – soutěžilo se třeba v planku, páce a skoku přes švihadlo, ale vyskytly se i stanoviště pro ty z nás méně sportovně nadané. Mohli jste si tedy vybrat mezi pitím na čas, hrou piškvorky, stolním fotbálkem a ponožkovým golfem (který spočívá v pinkání klubíčka ponožek do důlku). Po osobním vyzkoušení pití na čas, páky a švihadla můžu s jistotou říct, že na naši sportovku nic nemá. V páce jsem bohužel hned v prvním kole schytal Davida, ale moje oblíbená disciplína pití na čas dopadla velice obstojně (400 ml za čas 4,2 s).

I rádio Diss využilo příležitosti a vysílalo skoro celý den. Reportéři pouštěli písničky na přání, svolávali na stanoviště, a dokonce měli i živé vstupy z různých disciplín. Celý den byl trochu volnější a všichni si ho moc užili.

Danny

Pohádkový večer od první skupinky

Každý rok má první skupinka za úkol připravit večerní program pro mladší členy souboru. Tento rok bylo téma Večerníček. Všichni jsme se jako menší na pohádky od Večerníčka dívali a určitě je všechny známe. Hra byla o tipování a rychlosti, ale hlavně šlo o spolupráci. Každý člen souboru byl zařazen do jedné z několika skupin, až na ty nejstarší. Ti se převlékli za všemi známé večerníčky a měli připravená stanoviště. 

Pokaždé, když přišla skupina splnit nějaký úkol, položila jí daná pohádková postava vstupní otázku. Pokud skupina na otázku odpověděla špatně, musela najít Večerníčka a odpovědět mu na lehčí otázku, aby mohla pokračovat ve hře. Na každém stanovišti se plnil jiný úkol, mě nejvíce bavilo stanoviště Krtečka a víly Amálky. Jaké postavy jsme ještě ve hře mohli potkat? Pata a Mata, Hurvínka, Maxipsa Fíka, Boba a Bobka a Macha se Šebestovou.

Frida

Jaký máš talent?

V neděli večer se uskutečnila znovu po několika letech talentová soutěž, na které mohou členové předvést své talenty. Já, Ráchel, Žofka a Kiki Šobíšková jsme se rozhodly, že na večer si připravíme dvě známé písničky a zahrajeme k tomu na akordeon, flétnu, ukulele a kajon. Na večer si členové připravili celkem devět čísel. Po večeři jsme se všichni sešli v jídelně. Moderovali tentokrát Filip s Marikou, kteří nám nejdříve představili porotu, Viktora, Alenku a Honzu připravené na všechny naše výstupy.

Jako první nastoupila kapela, která už si zahrála na latinskoamerických tancích, s písničkou Znám jedno místo. Poté nastoupil Karel s kouzelnickými triky, jako třetí Maruška Rösslerová s písničkou Bad Guy.  Nato přišel Tedík s imitací rozhovoru Spejbla a Hurvínka, pak Tonička zazpívala píseň Málem tam z pohádky Princezna a Žabák. Jako šestý se předvedl Kuba s triky s motýlkovým nožem, který byl vlastně hřeben, pak jsme mohli slyšet Josefínku Máchalovou se zpěvem, kterou doprovázela Doris s rumbakoulí. Jako osmý vystoupil Viktor Krčmář s modelováním koně, a jako poslední jsme vystoupili my s písničkami Tři kříže a Zabili, zabili.

Pak jsme mohli ze všech čísel vybrat jedno, které se nám nejvíc líbilo, napsat jej na papírek, a tak pro něj hlasovat. A i když jsme měli trému, všechna vystoupení se moc povedla a jsme zvědaví, kdo vyhraje.

Luisa J.

Je lepší mluvit, či tančit latinsky?

Co se vám vybaví, když se řekne latina? Mrtvý italický jazyk, nebo večer plný vášnivého tance, rozevlátých šatů děvčat a polorozeplých košilí chlapců? Nás Dismančata rozhodně napadne to druhé. Na večerní program latinsko-amerických tanců se tak vždy těšíme a letošní rok nebyl výjimkou.

Sice jsme tímto večerem prošli (nebo spíše protančili) již před nějakou dobou, ale v paměti ho stále máme čerstvý. Provázeli nás jím novopečení asistenti Honza a Anežka. Na tanečním place pod nimi samým zápalem vířil prach a rozhodně nešlo poznat, že právě předtancovávají poprvé. Po názorné ukázce našich moderátorů pak zůstalo na nás, abychom naplnili parket a pokusili se napodobit ladné taneční kroky.

Co ale mnohé překvapilo, nebyly vždy tance, ale i to, co nám k tanci hrálo a udávalo rytmus. Ke čtyřem různým tancům nám poprvé hrála kapela členů Alexe, Šimona, Tondy a Sama. Ač to byla jejich premiéra, písně v jejich podání zněly naprosto profesionálně. Proto, i když jsme se na placu občas pohybovali jako stádo neohrabaných kůzlátek, alespoň jsme měli dobrou hudbu.

Ze všech vyzkoušených tanců se mi nejlépe tančilo mambo. To především, protože bylo k pochopení nejsnažší, ale i zbylé tři komplikovanější tance (cha cha, jive a rumba) jsem si velmi užila. Laťka byla opět posunuta o něco výš.

Bianca

Vlastivědná olympiáda šesté skupinky: o AI s AI

Jaké téma se vám hodí k vlastivědné olympiádě nejmladší – šesté skupinky? Zpracování nějakého příběhu nebo pohádky? Asistenty Filipa, Mikuláše a Honzu napadlo prozkoumat schopnosti umělé inteligence s nejmladšími z nás. Dokážete si představit, co na vlastivědce vlastně dělají a co z toho za dva týdny vznikne? Já ne, a právě proto jsem se šla zeptat Filipa, co mají v plánu stihnout a jak k tématu přistupují.

Čím se na vlastivědce zabýváte?

Zabýváme se umělou inteligencí, samozřejmě nějakým způsobem, aby to malé děti pochopily a podáváme to hlavně hrou, ale to téma tam je a zůstává.

Jak umělou inteligenci využíváte?

Vytvořili jsme si fiktivní město a obrázky jsme nakreslili v ruce. S pomocí AI jsme si s dětmi představili to město a zkoušeli jsme i různé jiné věci jako strojové učení. Do výsledku se potom promítá hlavně hudba vytvořená umělou inteligencí. Zvolíme si náladu, nějaký žánr, případně rychlost a vyhodí nám to track, který použijeme v představení. 

Udělali jste svojí skupince nějaký úvod nebo hned věděli co AI je?

Úvod jsme dělali, ale vlastně mě překvapilo, že o tom děti věděly docela dost. Hlavně jsme si museli ujasnit k čemu se využívá a co dokáže spíš, než co to je.

Co má vzniknout?

Už máme hotové desetiminutové představení, je to taková pohádka a pro ty děti nabízí i napínavé části. Vlastně se to má odehrávat v tom městě, které jsme si na začátku vytvořili.

Jak vám to jde?

Jde. Myslím si, že to děti baví. Báli jsme se, že téma bude moc složité a ono je, ale když se to podá hravou formou tak je vlastně jedno, co je to za téma.

Mira

Tři barvy stačí

Přestože jsem se přihlásila na ateliér psanecký, navštívila jsem i fotograficko-výtvarný ateliér. Nebyla jsem však jediná. Maminka Sary Baalbaki, Yvone Baalbaki, si připravila dobrovolnou přednášku o práci s barvami pro členy ze všech ateliérů. Z pastelek jsme si vybrali pouze tři barvy: žlutou, modrou a červenou. Na libovolný papír jsme nakreslili kruh z těchto barev a poté tvořili další a další barvy. Modrá a žlutá dají zelenou, červená a modrá fialovou a červená se žlutou vytvoří oranžovou. Jestliže spojíme všechny tyto barvy, vznikne černá. Také nás zaučovala o neutrálních barvách, což je například černá, bílá, a patří do nich i hnědá a šedá. Vysvětlila nám, že teplé a studené barvy vzbuzují na obrazu jiné pocity. Abychom si vše vyzkoušeli, dala nám čas a půjčila nám své knihy o umělcích. Byla v nich umělecká díla a krásné portréty, ve kterých se daly rozeznat základní barvy. Své obrázky jsme si odnesli a některé se dokonce vyvěsily u jídelny.

Elenka

Proč chtít být asistentem? Tábor pohledem nejmladší čtveřice

Na táboře je letos pět nových asistentů. Zajímalo mě, jak vnímají svou novou funkci, a tak jsem se rozhodla vytáhnout ven pocity čtyř z nich (text vznikl ještě před příjezdem Mariky na tábor).

Jaký je největší rozdíl mezi tím být asistentem a členem?

Julča S.: Za mě je největší rozdíl to, že vím, kdy budou různé programy, a že s nimi pomáhám, což je hodně jiné. Taky mi přijde letošní tábor rozdílný oproti těm dřívějším, protože je všechno úplně z jiného pohledu.

Anežka Š.: Rozhodně je jiné přijmout větší zodpovědnost a uvědomit si, že už nejsem na táboře proto, abych si to já sama užila. Samozřejmě si to tady užívám, ale jsem tu hlavně pro děti a tohle si uvědomit mi trvalo dost dlouho.

Matěj T.: Když jsem byl členem, neměl jsem rád večerku, protože jsem musel jít spát brzo. Teď se snažím chodit spát ještě dřív, než normální členové.

Honza V.: Tady na táboře je to určitě čas, kdy se chodí spát. My chodíme spát o dost později. Ale můžeme si to vynahrazovat tím, že si například dáme kafe. Přes rok člověk kouká na to, co se děje v Dismaňáku, úplně z druhé strany.

Když máš vedle sebe zkušenějšího asistenta, bojíš se dávat rady?

Julča S.: Neřekla bych, že se bojím dávat rady. Já ráda poslouchám to, co vymýšlí zkušenější asistenti, ale rozhodně se nebojím radit. Přece jenom jsou to moji kamarádi a znám je už dlouho.

Anežka Š.: Je to daleko složitější, a když to vztáhnu na kulturní olympiádu, tak ten asistent si to vlastně vede a mně přijde, že se od něj hodně učím. Pravda je, že on nějakým způsobem pracuje a já do toho nechci zasahovat. Já mám kulturky s Luisou a ona moc hezky pracuje s dětmi, takže se občas bojím něco říct, abych to nenarušila.

Matěj T.: Záleží kdo to je, ale u některých asistentů ano.

Honza V.: Tak napůl. Když chci dát při kulturce nějakému dítku radu, tak to nejprve zkonzultuju se zkušenějším asistentem, a pak se rozhodne, jestli je moje rada dobrá, nebo ne.

V čem nejvíc pomáháš jako nový asistent?

Julča S.: Asi na vlastivědkách toho dělám nejvíc ze všech aktivit.

Anežka Š.: Řekla bych, že na vlastivědkách pomáhám, a tam se moje práce taky otiskne, ale snažím se zapojovat do všech aktivit.

Matěj T.: Nejvíc pomáhám tady na táboře s technickým ateliérem a se svojí skupinkou.

Honza V.: Mám šestou skupinku společně s Filipem a Mikulášem a často zabavuju děti, když pro ně někdo z nás potřebuje vymyslet nějakou část programu. Taky pomáhám s večerním programem. Takže všechno, co normální asistent dělá.

Co je nejlepší na tom být asistent?

Julča S.: Je fajn, že se můžu učit jiný druh věcí, třeba jak vést skupinku a je to něco naprosto odlišného.

Anežka Š.: Rozhodně na táboře je nejlepší ta volnost, že můžu chodit do všech pro členy zakázaných místností, jíst v asistenské jídelně. Když jsem tam jedla poprvé, přišlo mi, že tam nepatřím. A tady na táboře mám možnost objevit noční život. Nebo když vymyslím pro děti program, který je baví, tak to je nejlepší.

Matěj T.: Jíst v asistenské jídelně a předbíhat všechny ve frontě na jídlo.

Honza V.: Já jsem si na roli asistenta ještě pořád nezvykl, je to můj první rok a první asistentský tábor, takže nedokážu odpovědět, ale když se mě zeptáš na konci tábora, řeknu ti něco kloudnějšího.

Elenka

Skvělý osud psance

Skončit jako psanec je to nejhorší, co může člověka potkat. To si může kdekdo myslet, avšak jen do doby než navštíví DRDS tábor. Zde je život psance pro Dismanče nepochybně skvělým osudem. Znamená to totiž, že se zúčastníte psaneckého ateliéru ve vedení Aničky, Filipa a Mariky (Bianca je příliš skromná na to, aby uvedla, že ateliér spoluvede, pozn. red.). Ti nás učí tvorbě profesionálních textů a krásám české gramatiky při korektuře našich prací.

Naším údělem je vás informovat o táborovém dění. Den co den by tedy od nás měla na webové stránky přijít nová zpráva, reportáž, anketa či vše v jednom. Tak s námi můžete sdílet radosti i strasti a zkrátka být v obraze.

Krom novinařiny si zde zkoušíme i texty umělecké. Psaní povídky jsme si procvičili nevšedním způsobem. Každý z nás napsal na papír jedno slovo a posléze jsme dostali za úkol je všechny zakomponovat v povídce.

Vznikly tak práce na škále od mírumilovné pohádky o medvědech ke znepokojivým krvákům o napadení medvědem (bystří tedy mohou odvodit, že MEDVĚD bylo jedno ze slov, jež jsme museli použít).

Můžete se těšit na další várky příspěvků o zdejším dění. Snad vás bude bavit o něm číst, tak jako nás jej prožívat!

Bianca

Proč utrácet za letenky, když máte tábor?

Naše cesta kolem světa začala tak, že jsme se rozdělili do skupinek. Pak bylo možné jít ke stanovištím, která reprezentovala různé státy: Finsko, Turecko, Vatikán, Nepál a Kolumbii. Každou zemi jsme nejdřív museli uhádnout podle nějaké scénky, kterou nám asistenti předvedli, a podle předmětů, co měli kolem sebe. Další naší povinností bylo vyluštit kvíz s otázkami o dané zemi a splnit nějaký úkol. V Turecku se muselo co nejrychleji říkat slovo Bospor. I když se to nezdá, tak to opravdu není lehké. Ve Finsku se hrál florbal, v Kolumbii se pašoval kokain (samozřejmě ne pravý). Ve Vatikánu jsme mávali jako papež k lidem a v Nepálu jsme nosili závaží na horu. Za vše se získávaly body, ale mohli jsme je také ztratit kvůli tomu, co nám ukradli v Turecku a podle toho, kolik kokainu u nás našli. Kdo vyhrál, se rozhodlo po druhé večeři a vítěz dostal velkou krabici bonbonů.

Danny