V Památníku ticha v pražských Bubnech, na nádraží, odkud za války odjížděly transporty do Terezína

Památník ticha, Bubny

 I pro diváky, kteří viděli představení po několikáté, bylo spojení tématu inscenace s konkrétním historickým místem silným a dojímavým zážitkem.

První z nich“…a bolelo nebe“ v tomto prostoru naprosto mrazivě rezonovalo. Průhled dveřmi na nástupiště, občasné projetí vlaku, několik lidí, kteří neomaleně prošli přes „jeviště“ a jejichž lhostejnost k hrajícím dětem najednou odkazovala k lhostejnosti a „nevidění“ obecnému. Genia loci tohoto místa pocítili silně i sami aktéři a hráli své role s nebývalým soustředěním a vážností.

IMG_4056.JPG

V navazující diskusi, kterou vedly členky divadelního studia Farma v jeskyni Eliška Vavříková a Hana Varadzímová s diváky a Dismančaty, pak děti popisovaly vznik představení, postupné seznamování se s osudy dětí, internovaných za druhé světové války v Terezíně, skrze jejich básně, deníky, časopisy, zápisy do památníků.

IMG_4161.JPG

 Představení Pepito,(ne)plivej! odehrál Dismanův soubor o dva dny později. V prostoru nádražního foyer se hrálo dobře i za prudkého denního světla, které se dveřmi dobývalo dovnitř a skrze prosklené dveře nechávalo vyniknout zadnímu plánu scény - nástupiště a kolejiště a vytvářelo představení nový, neotřelý rámec. Děti se snažily v neobvyklém prostoru zorientovat a používat mnohé dveře k odchodům a příchodům, a činilo jim drobné potíže dostat se včas na správné místo v komplikovaném zákulisí, tak rozdílném od navyklého prostoru v divadle Minor.

zkouška na Nádraží Bubny

Občasná pobíhání po scéně, či zoufalá uvíznutí na neobvyklých místech nakonec spíše přispívala k živosti příběhu Miloše Doležala o putování skautů s velbloudicí Pepitou poválečnou českou krajinou, ale zřejmě měla vliv i na dobrého týmového ducha souboru, takže závěrečný potlesk byl dlouhý a srdečný.

Pepito, (ne)plivej!

Následovala debata s diváky i lektorkami festivalu, které byly výkonem mladých herců z Dismanova souboru nadšeny, a jejich lektorský vklad se pak realizoval spíše ve formě otázek směřujících k vzniku obou představení a způsobu práce na nich. Děti odpovídaly už tradičně fundovaným způsobem, prozrazujícím průpravu hlasovou a rozhlasovou, ale i s jasně formulovaným názorem na historii a výbornou orientaci ve společenských otázkách současnosti.

z besedy po představení

Viktorie Čermáková