Co mají společného hlodavčí přátelství a experimentální poezie? Obojí uvidíte 27. listopadu v Minoru

Tady si sednu a napíšu báseň

já míti židli
velké JANDL na ní vzadu státi
když já někdy nevěděti
býti já to či nebýtí
musiti si jen sednouti
a čekati až mi někdo
zezadu to pošeptati

„Pomocí experimentálních formulací máme zcela nově poznat jazyk." Takovýto požadavek na slovesné umění vznesl v 60. letech německý básník a esejista Franz Mon. A podobně ho vznáší i drobná inscenace „Tady si sednu a napíšu báseň", složená z textů rakouského básníka a dramatika Ernsta Jandla.

60 fotografií

Rodilý Vídeňák si ve svém žánrově nesmírně bohatém díle zakládal mimo jiné na tom, aby jeho básně byly recitovány a čteny nahlas (tzv. Lautgedichte). Jedině tak totiž vynikne jejich důmyslná jazyková struktura a chudoba tradičních čtených básní, plných pseudobásnických floskulí. Usiloval o to, aby každý jeho text budil dojem nového, neslýchaného, nezatěžkaného adamitského jazyka.

Dismanův rozhlasový dětský soubor se pomocí Jandlových textů pokusí dotknout problémů a nástrah básnické (a tedy i jazykové) tvorby

Bratři v poli

„A pak skákali do výšky, objímali se, křičeli a váleli sudy. Skákali do dálky, dělali stojky a kotrmelce, běhali, padali, smáli se a ječeli, šťouchali se a prali a boxovali a padali naznak, kopali nohama a popadali dech.“

Stačí kousek místa někde stranou, pár klacků a parta kamarádů, a můžete zažít všechna dobrodružství, co vás napadnou. Hra plná písniček, fantazie a kamarádství podle úspěšné dětské knížky Jany Šrámkové.

Na první pohled byste si knížečky Jany Šrámkové s ilustracemi Markéty Prachatické na polici v knihovně nebo knihkupectví ani nemuseli všimnout. Je drobná, nehýří barvami, nevnucuje se pozornosti. A přitom, střapaté obrázky, poetický jazyk a hlavně příběh sysla a hraboše, kteří si tak dlouho hrají, až objeví sílu přátelství, si vás musí získat. Stejně jako si získali nás.

Režisérku možná na knížce zaujalo v prvé řadě téma zlobila Dageše - hraboše, který si prostě nedokáže pomoct a kde může, tam si zaškodí. Má z toho legraci a sám by se snad ani nedokázal zastavit. Ale nikdo tu na světě nejsme sami. A možná na každého Dageše (a kousek Dageše, který v sobě jistě nosíme všichni) čeká někde nějaký Mapík, sysel, kluk odjinud, přistěhovalec ze zatopeného pole, který se na nikoho nedívá skrz pracky a je rád za společnost. Je to také téma různorodosti a jinakosti, které se dokáže potkat v prostředí her.

16 fotografií

Dramaturga zas lákala v prvé řadě hravost knížky. Dageš a Mapík jdou z jedné hry do druhé, jsou to hry „na...“, čili hry plné příběhů a dobrodružství - jezdí se tu formule, bojují tu rytíři, Sahara je za rohem a vesmír na dosah ruky. Prim tu hraje fantasie. To není malá věc.  Vždyť divadlo na tom není jinak.

A když to dali dohromady a mysleli přitom na kupu dětí z Mladšího souboru, nějak sama z toho vyplynula  základní situace a prostor pro naší hru. Nebudeme se jim do toho moc plést, stačí jim na to plácek, kde jsou na hru zvyklí - hřiště. Protože na hřišti může být syslem nebo hrabošem chvíli každý a každou chvíli někdo. A taky se sem vejde celý vesmír.

A pak už jen stačilo získat pro tu myšlenku scénografku. Poprosit autorku o pár písňových textů, abychom něčím divákům vynahradili nepřevoditelné ilustrace. A převést je do hudby.

Představení je vhodné pro děti od 5let.