Tady si sednu a napíšu báseň
já míti židli
velké JANDL na ná vzadu státi
když já někdy nevěděti
býti já to či nebýtí
musiti si jen sednouti
a čekati až mi někdo
zezadu to pošeptati
"Pomocí experimentálních formulací máme zcela nově poznat jazyk." Takovýto požadavek na slovesné umění vznesl v 60. letech německý básník a esejista Franz Mon. A podobně ho vznáší i drobná inscenace „Tady si sednu a napíšu báseň“, složená z textů rakouského básníka a dramatika Ernsta Jandla.
Rodilý Vídeňák si ve svém žánrově nesmírně bohatém díle zakládal mimo jiné na tom, aby jeho básně byly recitovány a čteny nahlas (tzv. Lautgedichte). Jedině tak totiž vynikne jejich důmyslná jazyková struktura a chudoba tradičních čtených básní, plných pseudobásnických floskulí. Usiloval o to, aby každý jeho text budil dojem nového, neslýchaného, nezatěžkaného adamitského jazyka.
Dismanův rozhlasový dětský soubor se pomocí Jandlových textů pokusí dotknout problémů a nástrah básnické (a tedy i jazykové) tvorby
Sestaviti a režírovati: Vlastimil Kaňka
Umělecky pomáhati: Matěj Převrátil, Magdalena Gracerová Chrzová
Asistovati s režírovati: Julie Součková, Jan Vokrouhlecký, Meda Folprechtová
Recitovati: Dismanův soubor